Ó, počkej chvíli jen u prahu mého,
než vstanu zemdlena a rozechvěna:
sen můj měl záři nebe plamenného,
a v nesmrtelnou jsem jím proměněna.
Nad hlavou mojí velká hvězda plála
jak kdysi nade chlévem v Betlehemu.
Trojice sudic u mých nohou tkala
z tajemných vláken osud zrozenému.
Postavy duchů v oblacích jsem zřela
a nebesa, jak větrem kolébaná
se náhle mocným slovem otevřela
a k zemi skanul hlas: buď požehnaná!
V té chvíli bolest nesmírná a žhavá
mé tělo zvlnila a výkřik žití,
v mém nitru zrozen, jako píseň štkavá
novými ústy počal hlaholiti...
Ó, počkej chvíli jen u prahu mého
než vstanu, otevru ti rozechvěna,
než v záři svého snění plamenného
před tebou objevím se proměněna.