A přece půjdu bosa chladnou travou...
Kol lomenice vítr vztekle kvílí
podzimní elegií nelaskavou,
výčitku marnosti mi truchle sdílí.
Naslouchám v síni s nachýlenou hlavou,
jak divé vteřiny do věčna pílí,
jak se stromů se řine písní štkavou
pobledlé listí, hlasy dálek šílí.
Však ve mně zrají krutá slova vzdoru
a výsměch vítězný nad umíráním,
nad zimou, jež mne přistihuje choru.
Po cestě známé v náruč tvou se nedám:
ba k neschůdným a zasněženým stráním,
kde pod závějí s růžemi se shledám.