A komu zpívat věčné svoje žaly,
a komu zpívat krátké radosti?
Ozvěnu písně vrátí tvrdé skály...
Leč, v srdcích nevzkvete-li milostí
ni jeden tón, tu marně struny hrály.
Když zimní noc své kresby groteskní
na oknech vykouzlí jak báje zdání,
tu zticha zazpívám. A v zadumání
kruh naslouchajících se rozteskní,
a hlavy vzhořelé se složí v hebkost dlaní.
Můj tichý hlas a záře okna mého
proudem v kraj zasněžený zalétá
a oživuje chladný smutek jeho.
V poli, kde zuří válka staletá,
chce potěšiti těžce zraněného.
A všechny, kdož se rozechvíti dají,
chce píseň moje náhle rozechvět
jak hudba vod, jež vznikly v ráji.
Chce okouzlit i rozpučelý květ,
i plody sladké, které v slunci zrají.
A sama, zemdlená, jde sílu píti
z všech studánek a ze všech blankytů,
by mohla směle k srdcím hovořiti
jak něha přislibujícího úsvitu.
A, srdcem zpívaná, chce v srdcích zníti!