V své úzkosti má duše rozechvěná
se touží rozlít v proudy tesknící,
a z citů neurčitých, jimiž stená,
se přimknout vroucně, mlčky k měsíci.
V tmy dálkách světla strážných domků planou
a duše s utajením v pusto lne,
jímž jakby někdo zvolal „Na shledanou!“:
vlak prchající časem zahvízdne.
Kde ještě před chvíli si lidé vykládali,
juž prázdno z oken slepých vyzírá;
kdes’ tvrdou silnicí vůz hrčí v dáli,
tma všecky brány noci zotvírá.
Jsem nyní sám v tmy moři beze hrází
a čekám touhám zda kdos’ odpoví;
ach, cítím to, že něco mi tu schází
a smutek vzdýmá se jak větry ve křoví.
Duch tíhne do dálky a vlny citů
jej chvílí na břeh věčna vrhají;
kol tma a tma... a samoten kdo sní tu,
je vyhnanec, jenž teskní po ráji.