Zas naslouchám, jak vzdechy přitlumené mluví,
a duše rozvířená ve soucitu taje,
tož láskou, v člověku jež bratra objat touží.
Již smutek hluboký své vlny blíže valí,
a v chvíli rachot dutý proráží tmy těžké
a praví: „Naposled a potom – nikdy více!“
A v dumách slyším, hrudy v ocel rakve dunět
a nářek srdcervoucí růsti větrů dmutím,
jímž nevýslovně smutné „Benedictus“ splývá.
Ach! proč tak málo cítím taj, jímž druzí šílí!?...
Tam v dolech temných těla tlejí v rozpadnutí
a z lebky snící zbyly střepy zahliněné.
Je chvílí mi, jak vše by v srdci mém se shluklo,
jež rázem věčnost sinou proraziti touží,
a volám k duchu: Vědět chci, co jsi, neb zšílím!...
Cos’ pohnulo mi smysly, juž chci vzkřiknout: Vášni!
leč bleskem cítím zmar a nejistotu mraznou;
já zhrozil se v té chvíli; krev v mé spánky buší,
chci rozkřiknout se: ne! chci rozprášit svou bytnost,
leč cítím, že i v zmaru duch kdes musí žíti,
že klam je, přelud pouhý: rozpadnout se navždy...
Dál klidně myslím, cosi propuká v mém srdci,
chtít objat svět a zcela rozplynout se v míru,
jenž nemá mezí, tísně, a jak moře chví se.
Má bytost veškerá se roztoužila vzhůru.
Duch zdá se pomíjet, jak tiskne jej plam víry,
a jásá: „ Věčnosti! O sladké světlo ráje!“