Po předlouhé zymě, když se zklouzly sněhy, Skopnatěly stráně, břehy, Opatrný včelař krmil slabé včely, Pozdné roje hladem mřely –
Nalív do nádoby medu čistoučkého, Do oule jim vložil s opatrností. Milá matička hned povolala hostí K požívání pokrmu sladičkého,
K nímžto, když je shromáždila, V tento rozum promluvila: „Jezte dítky s pozorností, Nevstupujte s všetečností
Do prostředku, skrovně s kraje lížte, Aniž stredu hlubiny se zbližte, Všetečně jenž do prostředku kročí, Zalepí sy nohy, křídla, oči,
Medem umáchaná cele Postel sobě k smrti zstele.“ Řekla. A v tom hladovitou chasu Pustí k polednímu kvasu.
Honem každá běží k stolu, Hodovati mají spolu. Opatrné u kraje se zastavují, Z květin připravenou šťávu
Mírně pijí, těla posylují, Pamětliví na mateřské řeči, Prostředku se střehou pilnou péčí; Všetečné v něj směle zabíhají,
Plnou hubou sladkou stravu Výše míry políkají, Zvučí, křídly potřásají. Nasycené onyno hned k máti
S radostí se navracují, Tyto pozdějc k ní se chtějíc bráti, Nožičky mdlé z medu vytahují, Vždy však víc se v hloubi pohřižují,
Křídla, nohy, oči zamazavše, Posléz sebou hýbat ustávají, Malé tílko cele umáchavše, V sladkém bahně umírají.
Rozkoše též bahno takové jsou, Hody, tance, hry a freje, Z nichž se sladkost v srdce leje, Tisýcové med ten dychtivě ssou.
Přečasto však v šťávě medu Podává jim rozkoš jedu. Blaze těm, kdož s kraje s opatrností Libostí těch okušují;
Nešťastní, kdož v hlubokosti Rozkoší se pohřižují. Tisýc děvčat v skočném tancy Veněc ctnosti utratilo,
Tisýc žráčů v vraždném šancy Zdraví, život posadilo, Tisýc Pánů velký statek Hrami přišel v stráty zmatek.
Nesčislné chlipnost, freje, Z níchž se nemoc v tělo leje, Připravily o zdraví, čest. Jenom skrovně požívati toho,
Z jehož mnoha plyne zhouby mnoho, Rada pravé moudrosti jest.
Cookies on Poetry Cove