Setřetež pláč smutku svého, Vyjasněte mračný vzhled, Toužba srdce tesklivého Mrtvých nepřivede zpět.
Ach! ten líbezný hlas, ta řeč Se vší příjemností – jsou preč, Jasný zrak, tvář spanilá V tmavý hrob teď vstoupila.
Všecko, na zemi co žije, Hyne, jako v poli květ, Přítele teď rakev kryje, Pominul mu jeho svět;
Jako stařec o své holi, Tak jde mladý do udolí Hrobu hrouzy plného, Y my vstoupím do něho.
Ač se jako kvítí v poli, Co se rodí, poruší, Tělo jde jen v hrobu rolí, Pečuje Bůh o duši;
Naši miláčkové žijí Nad hvězdami, oni čijí U hrobu svých přátel hlas V pohřební plačícých čas.
Sylná žádost pozdvížení Vzhůru k dokonalosti, Tato toužba, předcýtění Duše nesmrtedlnosti,
Duch náš, jenž sy světy tvoří, Žit má, nic ho neumoří! Neb zdaž všecko stvoření Přijíti má k zmaření?
Y ne – Bože, nechceš toho, By tvůj obraz zahynul, Ducha, jemužs dal syl mnoho, V tělos moudře zavinul;
Nechť se tělo poboří v rum, Svobodně duch v nebeský dům Zaletí v kůr anjelů V spolek milých přátelů.
Vzhůru! z prachu porušení Vznes se k nebi duchu můj, Tam tě čeká po trápení Radost, tam jest podíl tvůj;
Tam, kde přenásledování, Nemoc, hlad, mor, utískání, Smrt, ni přátel loučení Radosti tvé nezmění.
O dni radosti, jenž znovu Otce, matku s dítkami, Kteří kvílí u hřbitovu, Bratří milé s sestrami
Spojíš, tam kde z lásky boží Radost plyne, vždy se množí, Kde ctnost, pravda přebývá, Smutku nikdý nebývá.
Brzo snad ach! brzyčko čas Života nám uplyne, Ach! snad ještě boží dnes hlas K zesnulým nás přivine;
Nuže! žimež k boží chvále, Vůli jeho plňme stále, Tak když Bůh nás povolá, Duch náš smrti odolá.
Cookies on Poetry Cove