Spokojnosti zlatá! matko blaženosti,
Ty mi zemské cesty sladíš odpornosti,
Do kalicha smutku jen ty radost leješ,
Ty, když oči pláčí, v mém se srdcy směješ.
S nevinnou jdeš duší do temnice tmavé,
Neštěstí když seje strachy, péče žravé,
Jako nepřítele rek, je zapuzuješ,
V poutech sedícých ty mysl vyjasnuješ.
V nízké chaloupečce v tvé sem společnosti,
Šťastný, od světského hluku v vzdálenosti,
Nechť sy Páni mají nádherné své domy,
Do nichž třískávají nepokoje hromy.
Mlsní lahůdkáři nechť sy strojí kvasy,
Nechť jím zvučných huslí denně znějí hlasy,
Nezavidím toho –; kdo dnes hody strojí,
Žaludek sy zýtra pokažený hojí.
Nechť sy rozkošnícy mají marné tance,
Nechť jim hrdé zámky ohrazují šance,
Strasti střely y ty na hromadu boří,
Ty je v sylných hrázech bídně hubí, moří.
Neznámý ač živ jsem velikému světu,
S tebou vesel kráčím k poslednímu létu,
Když ty sprovázýš mne, tak dni života mi
Plynou, jako potok mezy květinami.