Pýcha.

Jedenkaždý čas měl vlastní roucha kroje, Jinakší, než nyní v starém věku stroje Byli. Staří Ržecy jináč chodívali, Nežli nyní živi. Oni nosývali

Dlouhé pláště, tito tělo odívají Kabátem. Y Uhří nové roucho mají, Mentýk jejích dlouhý po ledví se skrátil, Ač y proto ještě svět se nepřevrátil.

Hromovým sy Slovák přikrýval ctnou hlavu Kloboukem, jenž nyní v rozumnějším stavu, Před slunečním horkem širákem svých chrání Očí, déšti, sněhu na tvář pršet brání,

Předc y v starém věku Mnohý pyšný býval, Nezdařilé dítky v každý čas Bůh míval. Mnohý Ržek s svým pláštěm, s kloboukem svým Slovák, Uher s mentýkem svým sloul již pyšný novák.

Předvěky se lidé koží odívali, Jako Kamčadáli, s holou chodívali Hlavou, bosou nohou, pozdějc krpce, boty Nosyli, a předce z vysoka své noty

Začínal sy sedlák, pyšně v krpcých kráčel, Ač se v šarlatový oděv neobláčel. Kde tu byla pýcha? v krpcých aneb botách? Frašky! v mysli jenom jedovatých zlotách.

V hedbaví, ni kmentě nehledejme pýchy; Ale v srdcy zlostném, tam byt mají hříchy. Otrhaný kabát pyšné srdce kryje Přečasto, y v ňadrách Šklubanových bije.

Pohleď na Cygána, jak sy pyšně vede, Ač y v samých strapích na devličce* jede, O sobě víc smýšlet, nežli na nás sluší, Mudrcem chtít býti s velmi hloupou duší,

Co ti dobré Nebe dává připsat sobě, Před jiným se chvastat chlubně v každé době, Na starých sy předcých zakládati mnoho, Titulův kdož nemá, zlostně tupit toho,

Na lidi jen s boku hledět okem křivým, Rovné aneb nižší jazykem vždy lživým Ranit, to jest, věř mi, nešlechetná pýchá, Která na zemi již horkým peklem dýchá.