Všemohoucý, ty sy trůn svůj
Na nebesých vystavil,
Ach! slyš mne, ač mdlý jsem tvor tvůj,
Prach –, jejž předc sy oslavil.
Prach jsem – prach ten povýšiti
Míníš jednou k andělům,
Smrti udolím mám jíti
K nebes obyvatelům.
Co jest člověk? nehodný jen
Nahý, bídný země man,
K svobodě ho v poslední den
Vzbudí všemohoucý Pán!
Z pouhé dobrotivosti své
Rozumems mne ozdobil,
By mne jasný známosti tvé
Blesk víc tobě zpodobil.
Uč mne, Pane, štěstí mého
Pravou poznat povahu,
Srdce mé y žádost jeho
Moudře bráti na váhu,
Abych nebes blaženosti
Více vážil, nežli hřích,
Posylň mne, bych v ohavnosti
Měl zlost, vědomý cest tvých.
Dejž mi srdce lítostivé
K bližním nouzy trpícým,
K snášení křivd trpělivé,
Přejné y mně škodícým.
V štěstí rač mi dáti bázeň,
V neštěstí pak zmužilost,
Poddávám se pod tvou kázeň,
Dejž mi v ní jen trpělivost.
Pomáhej mi pilnou pracý
Poctivě se živiti,
Naučiž mne z zemské štacý
Šťastně, tiše odjíti.
O ty, před nimž uklánějí
Andělů se kůrové,
Svatých se všech hvězd ti znějí
Věčné chvály zpěvové.
Koleno mé též se kloní
Před tebou, prach poctils můj,
Blaze mi – jsem duch, jak oni,
Chválit smí tě obraz tvůj.