Skip to content
1769–1832

Poustevník z Warkworthu.* (Zpěv IIItí.)

Bohuslav Tablic

Jedno ráno, na stromě když Třesoucý se stojí Rosa, Bertram stonek s lože Vstav k milé se strojí.

Mladičkého bratříčka měl, Stále zmužilého, Ten měl v cestě převazovat Čerstvé rány jeho.

Celý jezdíce den, mnohých Věží viděli rum, Padala když noční rosa, Její spatřili dům.

Ondy stkvělý kaštíl tento, Smutný, tmavý teď stál, Dlouho tloukl, volal Bertram, Dokud světla dostal.

Posléz její zešlá chůva Hlasně ozvala se, Jaký nevhod tu tak bouří, Tříská v nočním čase.

Bertram, řek, jest slečnin milý, Povstav z nemocy své, Skrz mech, bahna přijezdil sem Vidět slečenky tvé.

Pro Boha! hned zkřikla, jaká Věc se přihodila? Před šesti dni naše slečna K vám se vystrojila.

Strachem proniknutý Bertram Vzdychá velmi těžce, Most jest zpuštěn, vešli v bránu Po snadničké stezce.

„Šest dní rytiři jest, co k vám Naše slečna jela, Byť ji nebyl zlý pád potkal, Sloužit vám již měla.“

Zvěděla když, že ste raněn, Vlasy sobě rvala, Řkouc: „já pýchou, hlavatostí To mu udělala.

Jdu své viny dřívě smazat, A jej vyléčiti, Pujdu sama v bolestech ho Sladce potěšiti.“

Na mlékobílého koně Na usvitě sedla, Mladých, švihlých rytířů pár V průvodu sy vedla.

Bertram ulekev se hrozně Cýtil srdce bolest, Věru, řekl, nespočinu, Dokud nezvím, kde jest.

Nespokojný v hrozné strasti Převzdychal noc celou, Před usvitem ještě odjel S bratrem myslí smělou.

„Nyní, bratře, půjdem’ různo A se přezlečeme, K půlnocy ty, k západu já Šotsko přehlédneme.

Niáky Šotec slečnu ukrad V nenadále době, Na tento grunt nevstoupím, než Dobudu jí sobě.“

Všecky Šotské kopce řádem Bratří různo sjeli, Krýt se chtějíc změněným se Rouchem přioděli.

Bertram k kaštílům a hradům V šedém rouše se bral, U bran, jako bídný poutník, Všudy zastav, žebral.

Někdy hudce oděv oblék, Fletnou libě pískal, Prošed hrady, vsy y města, Na psotu sy stýskal.

Jednou pod trnem když trudný Seděl, přišel k němu Jeden věkem zešlý poutník, Řekl strápenému:

„Každý hudec veselý jest, Kde jen který žije, Tys sám v smutku pohřížený, Divím se, co ti je?“

„Otče, starého mám Pána, Jenž se hrozně rmoutí, Ukradli mu dcerku, óbych Moh ji naleznouti.“

„Netrap se, můj synu, snad ti Dobrou povím pověst, Naděje když klesá, boží Pomoc nejbližší jest.

Tamto za tím příkrým břížkem V udolí se jeví Pevný, krásný kaštíl, o němž Každý poutník neví.

Oněhdy sem almužnu tam Prosyl v večerní čas, V baště slyšel sem, jak myslím, Ženský plačtivý hlas.

Ptám se, jaké neštěstí to, Kdo tam pláče stále? Vyhnali mne nezdvořile Řkouce: jdi jen dále. –“

Bertram vyposlouchá pilně Starce, děkuje mu, Zatím pospíchá skrz kopce K hradu zjevenému.

Brzynko v tom udolí byl, Brzo u hradu vrat, U nichž sedna, na své fletně Začal líbezně hrát.

„Pane vrátný, domali pán, Aby slyšel můj zpěv, Mohuli tu hospodu mít, Či snad vzbudím váš hněv?“

„Pána, řekl, není doma, By tvou slyšel fletnu, On mi řekl: pustíšli v hrad Koho, krk ti setnu.“

Znovu sladce hrá, moc jeví Zvuku líbezného, Vrátný ucha nakloňuje, Měkne srdce jeho.

Hudče, řek, jak líbezně hráš! Přístup budeš míti, Ach! skrz kříž sem přisáh, že v hrad Nedopustím vjíti.

Než tam v onné dloubné skále Mužeš přebývati, Večeřet zde semnou budeš, Tam pak budeš spáti.

Den, jak den již seděl u vrat, Libě, hlasně hrával, Vůkol zdí noc celou chodil, Milé poslouchával.

První noc, když mlčečky bděl, Asy v půlnoční čas V baště slyšel milenky své Velmi plačtivý hlas.

Měsýček noc druhou svítil, Stříbrnou rosu zlatil, Spatřil milou skrze mříži, S očí však ji stratil.

Třetí noc, byv unavený, Přemožen snem ležel, Rázem však se zbudiv schytil Meč a k hradu běžel.

A aj! řebřík z provazů zřel Na zdi pověšený, Přes násyp pak sťatý dubec Schválně přeložený.

Brzo sstupujícý viděl Milou v sukni lněné, Sylný jinoch pomáhal ji V čubě názelené.

Nad tím viděním se divě Stál, jak ohromený, Přešli řeku, lezou na vrch Dřívím ozdobený.

Živá duše nezvěděla Ušlé slečny kroku, Než, což bystrému můž ujít Milovníka oku?

Utíkajícýho páru Tiše následuje, Vidí ji, jak se mu dá vést, Jak mu pochlebuje.

„Statný mládenče, jsy hoden, Bych ti díky vzdala, Pro mnes bděl, a neřest nesl,“ Často povídala.

„Vždy ti budu vděčná, dokud Číti bude duch můj,“ Bertram nemoh mlčet, zvolal: „Zrádče ničemný, stůj!“

„Zrádče! postup slečny,“ – a v tom S nahým mečem letí, Cyzý obrátiv se v hněvu Na něj uzápětí.

Smělost, žádost pomsty sylí Obou mocnou ruku, Posléz Bertram zamáčí meč Do cyzynce tuku.

Umři zrádče, umři! tož smrt Vzteklou zprovázý řeč, Teď ach! slečna poznavši ho Vrhla se mu pod meč.

O zdrž, řekla, zdrž své rámě, Neraň bratra svého, Poustevník tu umlk, plakal, Strnul jazyk jeho.

Posléz zvolal, kterak již mám Skončit smutnou svou řeč, Než sem zdržeti moh rámě, Prohnal její bok meč.

Bylliť to sám mládenec ten? Ptají se v touž chvíli, Starček zvěsyv hlavu, plače Vzdychá – oni kvílí.

O! řek, slepé horlení vždy Neštěstí jen seje, Starček umlk – oni stichli, Pláč se všem třem leje.

Když sem bratra jméno slyšel, Viděl krev své milé, Plakal, vztekal sem se, klnul Rámě neskrotilé.

Darmo sem ji k srdcy přitisk, Darmo zacpal ránu, Jej sem darmo s země zdvihl, Již jel v smrti bránu.

Ach! můj bratr nemluvil již, Duch mu vyšel z těla, Slečna sladivši mou bolest Na svou nehleděla.

Bertrame, řkouc: živ buď! neplač, Měj mne v paměti své, Nechať v nebi svazek lásky Svíže s srdcem mým tvé.

Ach! já ti vždy věrná byla, Tys mým srdcem vlád jen, Oby nás teď loučícý se Zblažil poslední den.

Chtíc ti pomoct nechala sem Hradu otcovského, Pak sem u Čiviotských hor Střetla* Šotce zlého.

Malkolmů syn, jehož lásku Zavrhla sem hrdě, Zbil mé strážné, naložil pak Semnou velmi tvrdě.

Jeho prudkost v špatný hrad mne Zavřít rozkázala, Toužebně však žádal, prosyl, Bych jej milovala.

Každé ráno kříž můj rostl, Každé nocy strach můj, Až mne v půlnočňím zde kraji Chodě nalez bratr tvůj.

Hned mne vysvobodit mínil Ze žaláře domu, U jezera jsou mu koně Přivázané k stromu.

Nyní pospěšiž, můj milý, Pečůj o sebe jen, Na svou nevěstu sy mysli Každý žalostný den.

Posledním tak dchnutím v mysl mou Potěšení lila, Objavši mne na rozchodnou, Ducha vypustila.

V přenáramném srdce želu Mysle, jak sem zvinil, Otřeštěný, posléz vzteklý Zabit sem se mínil.

Spěšně skočil sem a schytil V krvi zbrocený meč, Sylná ruka přistoupivši Krvavou přetrhla seč.

Lidu houff, jenž z hradu vyjev Ušlé slečny hledal, Jal mne, svázal, vedl na hrad, V temný žalář mne dal.

Na štěstí byl jejich Pán jat, Jak já, ještě v den týž, Percy brzo změnil mne zaň Chtěje sladit můj kříž.

Do Angličan drahé tělo Slečny přivežené Leží tady v tichém hrobě Slavně pohřbené.

Já jsa bídy života syt, Ujít sem mu hledal, Až čas, rozum a svatý duch Lepší radu mně dal.

K prameni mé srdce zdvihli Všeho potěšení, Světa zapřít naučili, Snášet utrpení.

Nejsa víc man zemských péčí, Marných čak a pýchy, Na modlitbách sloužím Bohu, Oplakávám hříchy.

Ne víc onen smělý Bertram, Prudký, pyšný, divý, Ale chudý, tichý Beneš, Krotký, trpělivý.

Statky dal sem chrámům, chudým, By z nich žebrák stolil, Sám jak nuzný poustevník zde Umřít sem sy zvolil.

V tichém udolí mám byt zde U prostřed skal v háji, Často milenka má tady Pila rozkoš v Máji.

Vzáctný přítel mi zde místo K sydlu ráčil dáti, Zde sem milé obraz dal ryt, Skrýši vytesati.

Patnáct již zym věku svého Zde sem přebědoval, Denně tuto rytinu sem Pláčem pokropoval.

A ty, drahý, věrný bratře, Radost srdce mého, Ránu mou vždy způsob noví Usmrcení tvého!

Ctnostné duše litujíc mne Na mne vzpomínaly, Percy s synem nízkou skrýši Mou sy libovali.

Často velký hrabě, když moh Dvoru opustiti, V jeskyni mé malé žádal Mysl vyrazyti.

Dlouhý život, dlouhý kříž jest, Já jen plakal stále Jeho, syna přátelů ctných Padlých nenadále.

Než – ty mládenče, zas vrátíš Slávu rodu svému, Přivedeš zas jméno Percých K květu přeslavnému.

Umlk – svatou ruku pozdvih, Dal jim požehnání, Vděčný pár vzdal se slzami Jemu děkování.

Prosyli sy moudrou radu Od starouška ctného, V Šotlandskou zem smělou myslí Jeli radou jeho.

Jejich prosby vyslyšány V Rábském hradě byly, Hrabě odpustil jim, kněžné Hněv též ukrotili.

Tato k trůnu vnuka šedši Milost vyprosyla Jemu, tať zas Percům slávu, Hodnost navrátila.

Mladý hrabě denně více Ctil svou pěknou Pání, V devíti z ní pošlých synech Došel požehnání.

Cookies on Poetry Cove

We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.