Míle smál se zarděný den, Bouř se utišila, Pěknějc Lorka s sladším smáním Vstáti pospíšila.
Henryka šla obveselit Vzhledem svým, – sám byl jen, S přítelem se přes noc radil, Až jej osvítil den.
Užasla se, její bílá Tvář se zapýřila, Když ji rytíř prosyl, by dnes Nevěstou mu byla.
„V této pusté jeskyni jest Kaple postavena, O nechť Lenorko má žádost Zde jest naplněna.“
O jakť, Henryku, mám slušnou Žádost odepříti, Kdyžs, můj milý, srdce zýskal, Nemámť ruky příti?
Pro tebe sem opustila Rodičovskou lásku, S tebou pláč y radost dělit Budu v jednom svazku.
Mníšli tedy, Lenorko, tak Velkomyslná býti, S vyhnancem že neřest, bídu Společnou chceš míti?
Nu má Bůh moc darů, nímiž Věrnost korunuje, Douffám sylně, že nás jednou Štěstím obdaruje.
Na ostrově Koketově Nedaleko od nás Jest muž svatý, dobře známý Tobě, y všem u vás.
Ctihodný ten otec Bernard, Jenž tě musý znáti, Do Ráby má jít, a tam se Za nás přimlouvati.
Hospodář náš mnohovážný Jel pro muže ctného, Brzo nás již svíže, douffám, Svatá ruka jeho.
Líné hodiny když klamou V sladkém rozmlouvání, Z blízkého aj! ostrova jde Bernard bez nadání.
Diví se a s radostí jich Starček pozdravuje, S vroucý modlitbou rád jejich Ruce uvazuje.
Zatím obrácý svou cestu K Rábským vzdáleným zdem, Tito v lásce žerty nové Strojí s novým vždy dnem.
S starouškem jdou do jeskyně, Byla utěšená, V tvrdé rokli vytesaná, Dřívím ověšena.
Při ní pak byl kamenný schod Mistrně připravený, Pod oblouk se kolem vinul, K vrchu vyšnořený.
Na němž v malé zahrádce měl Zelinky a kvítky, Krásné štěpy v stinných rádích Byly jeho dítky.
Tu tři vydlabané sklepy V tvrdé rokli stály, Hlavní, kapli obloučenou Sloupy podpíraly.
Kaplí všecky okrasy v ní Byly, – svaté svíce, Stoudvě na posvatnou vodu, Oltář, zpovědnice.
Na dvéřích pak psané texty K ctnosti pobízely, V almárce kříž, koruna y Kopí místo měli.
K oltáři dva stupně vedli Hodně širokému, Dvě pak okna světla z boku Půjčovala jemu.
U oltáře vznášel se hrob Z skály vytesaný, Na němž obraz krásné dívky Rytcem sformovaný.
Na její se prsy anděl Vytesaný chýlí, U nohou pak, u nichž jest erb, f) Bojovník ctný kvílí.
Skále, sklepu divili se, Ale nejvíc hrobu. „Tato krásná, vyryta zde, Co jest za osobu?“
Vzdechl poustevník a plakal, Hořem nemluvil nic, Dokud urosených hojným Pláčem neutřel lic.
Ach! mé dítky, lidský život Pláč jest jen, jakž zvíte, Přesmutnou když rozprávku z mých Ust hned uslyšíte.
Cookies on Poetry Cove