Býti aneb nebýt, otázka jest vážná,
Což jest vzáctnějšího, zlostli rozvzteklených
Osudů, jich tenat lstivě nalečených,
Jejich ostrých šípů v mysli podnikati,
Čili zbrání v rukou s bídou bojovati,
V boji pak tom skonat – skonat? – ach! jen spáti –
Sladké zadřímání jen jest a nic více,
Což nám vytahuje z srdce na tisýce
Šípů, do něhožto přehluboce váznou,
Mysl trápení všech dělá lidem prázdnou,
Jak jest nábožného hodné vinšování
Smrtedlných lidí, po tom potýkání
Skonat – spáti – spáti? snad sny také míti?
Ach! zde jest ten uzel – ač y vyplniti
Snové musý spání, když se vymotáme
Z tenat živobytí. Tu se učíváme
Dlouhých života let trpělivě nésti
Těžké jho. Syc kdožby s hanbou boj chtěl vésti,
Kdožby manství snášel, pyšných nadýmání,
Přeupřímnou láskou špatné pohrdání,
Kdyby nám meč jeden mohl pokoj dáti,
Kdež jest blázen, jenžby sobě žádal státi
Na štacý, s níž břemen spojeno jest mnoho?
Než, co následuje po smrti, strach toho,
Krajina, z níž poutník víc se nenavrácý,
Bázlivé nás činí, mysl naší sklácý,
Velíme zde známé bídy podnikati,
Než se v nejistotu za hrob odebrati.