Vzhůru bratří! posylňtež se,
Již se rozejdeme,
Vlast jest těžkoť opustiti,
Musýme se vypraviti
Do daleké země.
Přátelé k nám přesmutní jdou,
Odebrati se chtíc,
S ními nás tak mnohé svazky
Sjednotili vroucý lásky,
Neuzříme jich víc.
Teď již synu posledníkrat
Žehná otec milý,
Matka ruce zalamuje,
Bratř, sestra hořekuje,
Všecko pláče, kvílí.
Do náručí padá milá
Miláčkovi svému,
Hořkým pláčem kropí líce,
Takliž nevidím tě více,
Ržíká smutná jemu.
Tesknoť každému jest srdcy,
Bubnuj bubeníče,
Zabubnuj nám marš ten smutný,
Loutnáři své vemtež loutny,
Hudiž hudebníče.
Přátelé již buďte zdrávi,
Nevidímli víc vás,
Pomněte, že naší lásky
Věčně trvat mají svazky,
Bůh vždy bude při nás.
Do rukou svých na pomezý
Země nabéřeme,
Srdečně ji líbajíce,
Za pokrm jí děkujíce,
Nad ní zaplačeme.
Když pak plavec podlé větru
Plachty lodí spustí,
Tehdáž tiše odplyneme,
Boha všudy nalezneme,
On nás neopustí.
A když Tatry do modrého
Povětří se vznesou,
Rukou k nebi pozdvíhneme,
Země! bratří, zakřikneme,
Až se hory střesou.
Když pak náš lid na břeh vstoupí
Po přemnohé strasti,
S radostí sy zazpíváme,
Nebi slavné díky vzdáme,
Jsouce v nové vlasti.
Zde již jako Slovácy ctně
Budem živi v zdálí,
Aby všickni vyznávali:
Slovácy jsou hodni chvály,
Jsouce smělí, stálí!
A když zde se veseliti
Budem v společnosti,
Tehdy na vás vzpomeneme,
Z svých pak očí vylejeme
Slzy upřímosti.