Ach! vzpomeň na mne v tichém háji, vzpomeniž,
Když smutnou začne slávík pěti písničku,
Snad tehdy nejposléze – nejposléze již
Mé srdce bude tlouct – pak pustím dušičku,
Tvůj duch se shrozý tehdy, všecko toto tuše,
A květy vůkol tebe zatřesou se tiše,
Pak pocýtíš, že vzdychá mroucý Mílek tvůj:
O Bělko, na mne pamatůj!
Ach pomni na mne, duše z lásky stvořená,
Ty dítě anjelské, ty rajský květe můj,
Pryč půjdu jednou – jakžes ozbrojená,
Bys obránila mne, když svět um zptýlí tvůj,
Kdož v smutném srdcy mém ti místa popřeje,
Zdaž bídný obraz můj v tom ohni neztleje,
Jenž zklíčí tě, když řekne vzdálený duch můj:
O Bělko na mne pamatůj!
Ach, pomni na mne! dřevných časů překrásný
Ten obraz – ráj, jenž ctnost sy připravuje –
Má zůstat na věky v mém duchu přejasný,
Jenž božský jsa, v něm božství dosahuje,
Ha! jaký krásný ráj, kde v světech šťastnějších
Květ ctnosti vydá vůni z srdcý světějších,
Jímž jednou řekne v větříčku duch můj:
O Bělko, na mne pamatůj!