Nechť se pyšný boháč směje Z chudoby mé veliké, Z Janíčka nechť, jakž se děje, Žerty strojí všeliké;
V bídě své mu nezávidím Štěstí jeho zlatého; Já ho v blesku slávy vidím V pravdě velmi bídného.
Ač y v domě sylně zděném Sýdlí v pouhé měkosti, Já jen z bláta vystaveném Bydlím v chudé sprostnosti.
Ode mne však utíkají Černé péče z samoty, U pánů se meškávají Nemajícých roboty.
Ač y boháč na stolicy Hedbavné sy sedává, Na ohništi, na lavicy Janek sedí, léhává;
Sladší já mám spočinutí Na svém loži přetvrdém, Svědomí mne nekormoutí, Jako jeho na hrdém.
Rouchem ač se šarlatovým Boháč zpupně odívá, Špatným souknem kobercovým Janek tělo přikrývá;
Pod šarlatem boháčovým Černé péče šermují, Pod kabátem Janíčkovým Radosti se zdržují.
V kočáři ač přenádherném Na šesti se vozývá, Janíček jen na chaterném Chudém koni jezdívá;
Žádost těla shovadilá S ním se veze po poli, Semnou spokojenost milá Stále chodí na rolí.
Boháč stkvostně na každý den Při muzyce kvasývá; Janek suchý chlebíček jen S starým sýrem požívá;
Předce sprostičké mé jídlo Lép mi chutná v samotě, Bažantí než jemu křídlo Při muzyky hřmotě.
Boháč sobě připravuje V kuchyni své nemocy, Hořkých léků potřebuje V krutých bůlech k pomocý;
Janek sprostý pokrm jídá V přirozené skrovnosti, Růží jeho líc se vídá, Neb jest přítel mírnosti.
Když se boháč s marným světem Rozlučuje s žalostí, Život můj ač padá s květem, Já jdu k hrobu s radostí,
Smrt mi temné hasý světlo; Rozžíhá mi jasnější. Jestli zde mi štěstí kvetlo, Zkvete mi tam krásnější.
Ku pohřbu boháče syc Obor panstva přicházý; O smutku však nevědí nic, Kar* je na dvůr přivázý,
Chudí lidé přicházejí Ku pohřbu chudého, Ctným však pláčem provázejí Do hrobu jej tmavého.
Celý svět nechť jakž chce haní Milou, prostou chudobu; Nestydím se předce za ní, Máť ač smutnou podobu;
S ní jen pravé štěstí chodí Nevidomé každému, Pokoj mysli s sebou vodí Udělený nuznému.
Cookies on Poetry Cove