Ovečky se dávno pasou,
Vítek dřímá někde v stínu;
Ovečky, vy pozor dejte,
Vítku, hov si v spánku klínu. –
Slunéčko již brzy zajde,
Pak se sladce pokochám,
Víteček mě potom najde,
Hubinku mu za to dám.
Kdyby jen ta skvělá řeka
Se tak bouřně neproudila,
Kdyby jedna vlna s druhou
Tak ukrutně neválčila! –
Mě ty vlny děsně ouží,
Mě pak srdce po něm touží!
Ach kde dlí jen Vítek můj?
Ztiš se vlno, – tiše pluj!
Ty však valným proudem hučíš,
A mé srdce strachy mučíš. –
Ha co tam se v řece míhá?
Co to padá, co se zdvíhá? –
Koho ztrhla řeka dravá?
Ruka – kadeřavá hlava –
Vítku, hochu můj, kde dlíš?
Což svou děvu neslyšíš?
Běda mně – to on tam pluje –
Dravá vlna se ho chopila.
Již se nad ním převaluje –
Již ho v hrozné tůni stopila! –
„Slyš mne Vítku – půjdu za tebou!“....
Děva plná zoufalosti
V dravou řeku skočila,
Ta ji strhla až tam k tůni,
Kde ji věčně s Vítkem sloučila.
Ovečky se pasou dále,
Pak se domů ubírají,
Vítek ale se svou děvou
V řece mrtví uplývají. –