Děva líbá bílou růži,
Z růže perla vykanula,
Z očka děvy slza padla,
V růži s perlou rozplynula.
Smutně podívá se růže,
Ptá se drahé děvy krásné:
„Kamž tvé růže z tváří prchly,
Kam jsi dala očko jasné?“
Odpovídá děva růži:
„Viz tam výš se hvězdu skvíti! –
Já k ní toužím, po ní dychtím –
Nadarmo však pro mne svítí!
V jednom krásném údolíčku
Sázava se tiše vine,
Tam chodívám, tamo blouzním,
Když mi hvězda s výše kyne.
Oko své v ní často nořím,
Dlí však pro mne převysoko,
Neví, co já pro ni cítím,
Bol jak trápí přehluboko.
Skví se – její lesk mě vábí,
Aniž mou kdy býti může,
Proto prchá květ z mých lící,
Proto pláču, drahá růže!“