Sed’ ve stín trnné křoviny,
plet’ mlčky čáku z sítiny,
hůl z hlohu na meč oloupal
a potichu se tomu smál
sypaje květ si v černé vlasy.
V tom nad horou tam blysklo v mraku:
„Aj, na lepší snad blýská časy!“
Po břehu řeky vodník čilý
si skáče, zpívá rozpustilý:
„Jen pojď sem, hochu, v boje ples!
Stni hlavu moji, proleť vlny,
je dole zámek zlata plný,
jen poskoč honem v náručí!“
Své rámě rozpřáh’, usmál se
a rety špulil k políbení...
Žár hochu vzňal se ve hrudi,
leť blíže – juž se voda pění –
a hoch kdy zas se probudí?