Vítej dešti, vítej roso milá,
S tebou po ty smutné nečasy
V nejvnitřnějším nitru souhlasí
Utroba ta moje roztoužilá.
Bolest se v mé duši rozvodnila,
Hoře s hořem pořád zápasí,
Slzy duši slouží v opasy,
V zlaté spony – lkání zasmušilá.
A tak pláči, tak má duše kvílí,
Brzo-li se k mému národu
Pravá blahost s nebes polí schýlí.
Stoná lid, bol jeho nehne žádným,
Každý množí jeho nehodu,
A syn vlastní jest mu vrahem zrádným.