Vánoce.

Den přibyl velký, jakovým nezastkví Nikdy ovzdušný se obor, jakého Andělům nikdáž velebiť nedáno V říši nebeské.

Syn Boží s věčným spolubytně s Otcem Mocně vládnoucí, blaženě opustiv Slávy trůn stkvoucí, u lidí uhostit Jal se ochudlých.

Jak se noc rdívá přemilým ruměncem, Jitro když vroucím ji retem políbí: Takto tím hostem blažená nachem se Zastkvěla země.

Však v nebes sídlech se duchů ješitná Podjalať práznost, ano jim pohaslo Slunko výživné, za jehož svitem jim Vzkvítala bláha.

Tu s nebes výšin se berou zapustlých V údolí plačném hledajíce Pána; I v nebes sídlech vysychá blahosti Bez něho žídlo.

Tož na betlémských na polích se octnou, Dítě pak prahnouc uvidět se blíže Slítají k jeslem, že nemůže matka Dítěte zříti.

I stanou rázem zdivení! Chudé ty Jesle, chlév nuzný – takový palác-li Jesti přístojný k bytu veškerenstva Sloužiti králi?

Záře jen bozská vychodí s milostných Dítěti s tváří; s takovou neleskne Jasnotou sluncí se obor slavících Jednotu záře.

Tož koří s myslí se nicí, v tajemstev Se snaží vniknouť hlubokou bezednu, Leč namáháním zmožení perutmi Strou si oblíčej.

Člověče hříšný! Pokořil se z lásky K tobě Pán věčný z takové, že vniknouť V lásky náramnou hlubokosť chtě anděl Smrtně unývá.

O pokoř s myslí se celou, u srdci Příbytek čistý jemu dej; dli v tobě, Jak nebes zhlídá na vodách se blankyt, Páně milostnost.