Sv. Vojtěch.

Kvete u Libice v divné kráse louka, Kdož se to tam po ní v říze skvoucí blouká? Anděl-li se to tam ku člověku blíží, Aby poulevil lidem v hořké tíži?

Kdybyto byl anděl sešel v zemská sídla, Skvěla by se jemu na ramenou křídla. Ale to tam kráčí Střezislava knění, Zbožnější a krašší nad ní v zemi není.

Příroda se v květě na ni pousmívá, Leč i jí se duše květem přiodívá. Pod svým srdcem nosí tíži veledrahou, Nad královny všechny pokládá se blahou.

A jde tamto lukou ku kapličce v lese, A hruď její celá slastí zjevnou hne se. Již tam nyní kleká, již tam nyní prosí Za sebe a dítě, ježto v hrudi nosí.

Modlitba z úst plyne jako ranní vůně, Pacholátko zdá se jásať v jejím lůně. An se do modlitby ubrala tak z cela, Brána budoucnosti se jí otevřela.

Vidí žebřík stkvělý, jenžto k nebi sáhá, Nebeských se duchů na něm vine dráha. A to dítě svoje vidí zhůru lézti, Vidí od andělů ku Pánu je nésti.

A Pán milostivě dítě její vítá, Za odměnu z kvítí korunu mu splítá. Ale s kvítím také šípky, hlohy pojí, Dítěti tím věncem spolu bolest strojí.

Pohnula se náhle Střezislava bolem, Pohnulo se dítě v hrudi její spolem. Ukápla jí slza horká jako žíře, A zem, na niž klekla, zdála se býť pýře.

Leč ta duše zbožná nicej ještě kleká: Přijmu Pane kalich, jenžto na mne čeká. Nechápala zcela věci té v tom čase, Ale vůli Boží zhola oddala se.

A tu budoucnosti zavřely se dvéře, Střezislava domů v pokoji se béře. Kde těch nohou jejích pochod zašepotal: Zašuměla lípa, slavík zaštěhotal.

A když přišla domů, podlé Boži vůle Materský jí život zastihnuly bůle. A když pacholátko zrodilo se ráno, Tedy bylo jméno Vojtěcha mu dáno.