V šarlatovém nícení Poledne se rumění, A již chvíli drahnou Tvory vedrem prahnou.
Aita! mrak již zavítá, Zemi vláhu poskýtá; A tvor se teď svíží Novou silou klíží.
V Římě nouze neblahá, A lid hladem uprahá; Líce pláčem rosí. Kdož mu dá, oč prosí?
A ty svatý Řehoři, Tobě-li hruď nehoří? Vdyť v ní Christus bydlí; Či's již poustydlý?
Ale Řehoř dávno bdí, A k té nouzi drahně zří, Hruď mu láskou plane Jako nebešťané.
Oběd jest již ustrojen, Jímž lid bude ukojen, A lid místa hledá, Zvolna za stůl sedá.
Řehoř je vše obchází, Hovor s nimi provází, A jim z lásky dluhu Sám jest na obsluhu.
An tak chodí s lahodou, Aj tu vidí náhodou Neznámého chodce Vcházeť k druhům krotce.
Tvárnosť jeho podivná. Záře se z ní obživná Po vůkolí proudí A vše k sobě loudí.
„Zrak-li můj mne nemámí, Jsi ty bratr neznámý, Leč tě pozdrav nebe, Máme radosť z tebe.“
An ta slova povídá, Sotva na něj pohlídá, Zaráží ho záře, Co jde s jeho tváře.
Nebeská ta okrasa Víc a víc ho užasá, Zmožen city těmi Klaní se až k zemi.
Tu ten chodec bohový Nebesky ho osloví: Tvoje láska zprávná Mila jest mi zdávna.
Jsem já onen pocestek, Jehož ty jsi náměstek, Jsem já Christus Ježíš, V jehož stopách běžíš.
Řehoř divem uchřadá, Na zem maní upadá, Z očí valnou řekou Slzy slasti tekou.
An pak Pána z upříma Ramenoma objímá, Není tu již dále Nebeského krále.
Záře jenom překalá Po světnici zůstala, A slast v každém duchu Jako rosa v suchu.
Tedy zpívá, kdo tu jest, Jednohlasně Pánu čest, A jdou svaté chvály, Jakby v nebi hráli.
Cookies on Poetry Cove