Srdce moje, srdce chladné,
O kdy oheň na tě spadne?
Oheň Boží, oheň s nebe
Rozehřeje-liž kdy tebe?
Odevšad ten oheň hoří,
Chrámy Boží z hrudí tvoří;
A ty ještě ve svém kaze
Zabředáš vždy hlouběj v mraze.
Zdali's pošlo z tuhých sněhů,
Máš-li sídlo v ledném břehu,
Jest tvá bytost pouhá zíma,
Že tě láska nezajímá?
Avšak jímá tebe láska,
Leč ta hříšná světa páska;
Ve klopotném pořád letu
Nakloňuješ se vzdy k světu.
Toť-li onen plamen svatý
Pro zem tuto Christem vzňatý,
Jenž má ve tvém stanu pláti,
Dokad se v zem nenavrátí?
Srdce moje, zhosť se ledu,
Zemské lásky zhosť se sledu,
Studeno buď k světa slasti,
Však hoř vzdy víc k nebes vlasti.
Láska zemská jest jen troudem,
Svane všechna Božím soudem,
Nevzdávej jí hrudi svojí,
Číré peklo se v ní strojí.
Láska k Bohu – toť tvá bytost,
To tvé tužby věčná sytost,
Ta tě změní na anděla,
Věčný stan ti v nebi vzdělá.