Sestro milá, dávno ležíš v hrobě,
A já ještě v domě, chrámě, venku
Slzy cedím jako pro milenku,
A jak dítě chodím o sirobě.
Sloužila jsi pleti svojí k zdobě,
Svět ctil tebe jako posvěcenku,
A já kochal v tobě milostenku,
Žen milostnost všechnu zřel jsem v tobě.
Dvě jsme byli jenom děti spolu,
Proto svatá poutala nás láska;
Leč tě časně otkla smrti páska.
Já sám nyní zůstaven jsem bolu;
Či tvých dětí – poupat svadlé růže –
Pěstování nahradiť tě může?