S. Agatha.

Není v kráse skvoucí Lílije to lesknatá, Jest to panna vroucí, Jest to svatá Agatha.

A jak růže červená se, Tak ta panna skví se v kráse. Divnou krásu její Když byl vládař pohan zřel,

Jako o nístěji Láskou po ní zahořel. Agatha však jako skála K jeho žádbám hlucha stála.

Tu se hrozně rmoutí, Až mu srdce usychá; By ji mohl hnouti, Divně jinak pletichá.

„Nakloň se již ke mně v lásce, Sic ti budu v zlého zkázce.“ Panna neustává, Jeho slov se nehrozí,

Vzdy mu výhost dává, Ač se zle s ní lomozí. „Mám já chotě svého Christa, Ten mně svadbu v ráji chystá!“

Nezavála bouře, Krása z růže nesvadá: Panna v svaté zpouře V okovách to uchřadá.

Skřipec drásá, biče tepou, Kláda láme pleť jí lepou. „Jsouliž tvého chotě Svatební to radosti?

Proč tě v této zlotě Krutých muk těch nesprostí? Již se raduj sličná děvo, Svadba tvoje jde již v jevo.“

Takto děvu trápí Nedaje jí oddechu, A vždy tužších sápí Přičinuje k posměchu.

„Usmysli již děvo sobě, Sic hůř bude v krátké době.“ Polesk z luny tváře Nesvítí to v komnatu:

Nadhvězdná to záře Krásí svou Agathu. Svatý Petr u ní stojí, Rány její divem hojí.

„Pro věčného krále Snášej tyto obtíže, A dli neustále S celou duší u kříže.

Z otrapy té Bohem seté Kvítko tobě spásy zkvěte.“ Vládař v divém škřeku Zuří proti děvici,

A jí v novém vztěku Připravuje hranici. Oheň hoří, plamen šlehá, Agathy však nepožehá.

Rosa-li to padá S nebeského blankytu? Ó to Háta mladá Mluví v svatém pocitu:

Povel již mně, Christe, jíti, Kde tvá věčná záře svítí. Sivá holubinka S květné lípy neklesá,

Agathy dušinka Vyrývá se z tělesa. K nebi letí, s Christem chodí, V lílijech si, v růžích vodí!