Kvetla růže míle,
Ale kvetla bíle
V přespanilé pravnadě
V rájské ondy zahradě.
V barvě, lásky znaku,
Utkvělému zraku
Kvítí lásku jevilo,
Jakou v sobě nosilo.
Krásou přeúhledná
Jenom růže jedna
Bez nachu se bělela;
Lásky-liž snad neměla?
Vzplanul večer tichý,
Na vše živočichy
Lejíc sladkou ostrabu
V přelíbezném půvabu.
Tenkrát v rajskou říši
Stoupil s nebes výší
Světlem kol jsa přiodín
Milosrdný Hospodin.
Země se tu celá
Hrůzou rozechvěla,
Bojíc ve svém hluboku
Přísného se výroku.
Ale jak ta země
Slouchala to němě,
Že chtě lásku osvědčiť
Hodlá Pán se včlověčiť!
Všechen tvor svou hlavu
Zvednul na oslavu
Z hlubokého zámutu,
Jenž dán pro hřích v pokutu.
A té blahé chvíle
Ňádra růže bílé
Láskou zcela zjihnulá
Rudým nachem vzplanula.
Od doby již této
Růže každé léto
Nachem kojí lidský zrak,
Pověčný jsouc lásky znak.