Stála růže, stála
Podlé vinohradu,
Přerozkošnou zála
Z útroby své vnadu.
Stála jako v pýše
Králka na svém trůně,
Jakby krásy říše
Spolehla jí v lůně.
Viděla to z dolu
Réva libosvorná,
Projádřila v bolu
Slova přepokorná:
„Královna ta růže
Sluncí, hvězd je družka;
Což má tvárnost může?
Já jsem jenom služka.
Ach že se tak nice
Plazím jako v stáří,
Že té milostnice
Nemohu zříť tváří!“
Aj tu vinař spěje,
Nese kolů mnoho;
Což ta réva chvěje
Radostí se z toho!
Od země ji zvedá,
Ke kolu ji váže;
A již réva hledá,
Co jí srdce káže.
Vidouc v lesku zoře
Kněžnu krásy kvésti,
Jme se u pokoře
Řeč k ní vděčnou nésti:
O jak proskvívá se,
Jak ji krása šatí!
Kdož se jí v té kráse
Může vyrovnati?
Královna jest ona,
Kněžna velestkvoucí,
A dvůr její koná
Vůně přeliboucí.
Což já láskou hořím
K tobě květin perle!
Což se nice kořím
Mocné tvojí berle!
Pokoru tu vnímá
Anděl květin strázce,
Tedy k révě zpříma
Zamlouvá se v lásce:
V skromné lásky vetu
Zvláštní šperk máš míti,
Bude se z tvých květů
Rajská vůně líti.
Chvěje se tu réva,
Slast jí plyne v lůně,
Z prsou povylévá
Milostná se vůně.
A ta vůně líbá
Zeje toho času,
Když se růže hýbá
K slavičímu hlasu.
Příbuzny jsou sobě
Réva s růží kněžnou,
Proto láskou obě
Milují se něžnou.
Stejnou světu dobou
Rozkoše z nich kanou,
Stejným časem z obou
Sladké vůně vanou.