Popolítá již to léto babí,
Dospěla již matka v stařenu,
Krásu již má všechnu zmařenu,
Sličná druhdy její tvář se krabí.
Příroda již život cítíc chabý
Se stenáním tká si halenu,
Aby lehla v sličném přadenu
Do smutného smrti do úžlabí.
I spí v hrobě; spí, leč mrtva není,
Spí a dříme, sladké osnuje sny;
Slyšet od ní tlukot srdce z dolu.
O čem sní? Ptej mladistvé se vesny,
Vesna jest snův jejích vyjevení,
Kvítí – to zbor jejích apostolů.