Plémě moje! padá hejno sněhu,
Skřehá dech a vítr mrazný věje;
Kterak tobě se v té době děje?
Nezamrazíš-li se ve svém běhu?
Pro tě trvám v dolehlivém střehu,
Duše má se často pro tě chvěje;
Odchyluj loď svoji od peřeje,
A vždy plav se k vesny věčné břehu.
Z mrazných pojmů náuku teď střihou,
Sytiť nás chtí ledem a mhlou plihou,
Peklo duchy přemudrochů mehlo.
Oblož hruď svou ohněm svatých citů,
Vzplápolej co slunko na blankytu;
Či bys rádo v mrazích věčných skřehlo?