Naše řeč co vdova v nestateči
Dychotala o prostitele;
An ty's jak rek statný uměle
Přeťal pouto její mužnou sečí.
Ej jak tobě díky vřelé svědčí
Majíc bobek slávy na čele;
Kloníc hlavu v záři zardělé
Úsměvem co bohyně ti vděčí.
Zásluh těch ti nemůž odníť žádný,
Milovaný otče Jungmanne;
Ty si's uzdil pomník věkovládný.
V dobách slastí, v dobách hořkých strastí
Národ tobě vděkem poplane,
A tvá paměť zajde jenom s vlastí.