Přírodo ty krásná,
Proč tvé roucho siné?
Či mně chceš býť hlásná,
Že vše krása mine?
Mine, mine jistě,
Jest to všady zříti;
Dí svět v každém listě,
Že mu jesti mříti.
Vítr v stromech kvílí
Přetesknými šumy,
Ví-li o tom, ví-li,
Že hrá světa dumy?
Potok šplouná tíše
Ke smrtnému sňatku,
Jak by ze sna říše
Bál se zbudiť matku.
Lípa v nepaměti
Lupení své smítá,
Vyrudlé ty děti
Zem matersky vítá.
Jediné jen boří
Zeleň svěží třímá,
Stejně jemu dvoří
Léto jako zíma.
S kým se, srdce moje,
S kým se volíš družiť?
O vol na zlé boje
Jako bor se stužiť.
Nedávej si čáku
Jako lupen sroniť,
Nedej od mudráků
V důvěře se boniť.
Jeřáb čas svůj tuše
V pouť se dává světem,
Znáš-li milá duše,
Co svým jeví letem?
Stálá zeleň borů,
Věst, již luňák slouchá,
Zemských jest to tvorů
O věčnosti toucha.
Toucha tato sladká
Borem, ptákem mane,
Příroda ji matka
K dětem svojim vane.
Tvorstvo o té bláze
Věstí jako ze sna,
K tužebné jim báze
Nezasvitne vesna.
Jest to Mojžíš němý,
Jenžto k pouti svítí,
Ale v svatou zemi
Sám nemůže vjíti.
Ty's však ptice Boží
Vyšlá z jeho dechu,
Po zimném tom hloží
Věčnou ti dá těchu.
Zbyvši těchto sněhů
Pozemského stáje
Dojdeš věčných břehů
Nebeského ráje.