„Zíma, tuhá zíma
Život v pouta jímá,
Ach kdy s růží lílije
Se mně v sadě rozvije.“
Pohleď, milá děvo,
Kvítí všady jevo;
Na oknách-liž nekvete
Každým ránem rozseté?
„O to plané kvítí!
Chvíli jenom svítí,
Mráz má ve svém průvodu,
Slunci brání průchodu.“
Tož jen vyjdi z domu
A zři větve stromů,
Ze stříbra se vysoce
Kvítí na nich leskoce.
„Kvítí jest to ladné,
Ale náhle vadne;
Když jih na ně pokyne,
Hned jich krása pomine.“
Vím já lepá kvítka,
Věčné krásy dítka,
Vzešla v Boží zahradě,
V božské kvetou ve vnadě.
„Tamliž na oblohu
Pro ně jíti mohu,
Kdežto seraf stráží ráj,
V němž vždy kvete věčný máj?“
O jen k církvi hlídej,
Od ní kvítí zvídej,
Kvítka lepá nadčitě
Chová na svém blankytě.
Kvítka tato krásná
Boží lásky hlásná
Vzešlá z Boží květnice
Svatí jsou a světice.
Děva oči klopí,
V myšlénkách se topí;
A tu v její sličnou tvář
Zbožnosti se vkrádá zář.
I jde pro tu vnadu
Do svatého sadu;
Mysl její dětinná
Zří, kde která květina.
A kde jenom může,
Všady sbírá růže,
Růže lásky zvroucnělé
Mučenictvem ordělé.
A tam v zbožném díle
Lílije zas bílé –
Panen svatých čistotu –
Klade v kytek lepotu.
Což se jí tu děje,
Že se sladce chvěje?
Povstává jí v hrudí ráj,
A v něm kvete věčný máj.
V Boží věčné kráse
Porozkochává se,
V slast se svatou pohrouží,
Pro zimu již netouží.