Kroměříži, město prostomilé,
Kdež jsem kochal s života se vesnou,
Kdež jsem jinoch vnikal dráhou těsnou
V člověčenstva doby starobylé.
V jaké slasti ploulo ňádro čilé
Z řeckých hájin pijíc vodu přesnou!
Mněl jsem viděť krásu netělesnou,
An se spouští s nebe k mysli spilé.
Žil jsem tehdy v říši ideálů;
Nežil, snil jsem; a byl sen ten slastný,
Blaženějším jsem byl všechněch králů;
S Olympu mne sehnal osud strastný,
A já truchlil ztrativ svoje nebe,
Nepoznalť jsem ještě, církvi, tebe.