Kdož dá dosti vody mému oku,
Abych hořce splakal pro tu škodu,
Jenž vzdy blíže k mému pronárodu
Rozšiřuje v divokém se kroku?
Taká hlíza – druže našich soků –
Národům se vtírá ku provodu,
Když zabředše v kalném mátoh brodu
Klopotají k zkázy věčné toku.
A proč prouze slzy mé se roní,
Jestiť nemoudrota mudrochů,
Jenž se po té hlíze rykem honí.
Vím již teď, jak mohly Molochu
Matky – divější všech divochů –
Děti dávať v době podzákonní.