Moře, velké moře,
Studně v světa dvoře,
Kdož se ve svém díle
Rovná tvojí síle?
Když tě žel jme v hloubi
A tě s nebem snoubí,
Kdož žve vzdorným čelem
Na korábu stlelém?
I trůn krále stkvělý
Jesti koráb stlelý,
A vše zemská sláva
Jest jen polní tráva.
Duše Kanutova
Věci velké snová,
A již se půl světa
Jemu k nohoum metá.
A to moře siné
V divém vzdoru plyne.
To-li se v svém loži
Jemu nepodnoží?
Pochlebují rádci
Přemocnému vládci:
Není, králi, mezí
Tvými před železy.
Vládneš věcmi všemi
Po veškeré zemi,
I to moře v děse
Moci tvé se třese.
Na znak také vlády
Ozdobnými řády
Tamto na pomoří
Skvělý trůn mu tvoří.
A když trůn byl spraven,
Tož král veleslaven,
Všickni sáhli k zbraněm,
An král sedal na něm.
„Boj se moře prutu,
Jenž jest při Kanutu!
Mocí jeho díla
Sklesne tvoje síla.“
Leč to moře jeká,
Víc a víc se vztěká,
Val se s valem rotí –
Trůn se na zem kotí.
A král, světa vládce,
Zhynouti měl v krátce,
Bral ho již val náhlý,
Sotva že ho střáhli.
Pochlebníkův hlůzy
Zmocnily se hrůzy,
Až se k svému bludu
V zjevném znají studu.
Král pak vstana vzhůru
V rádců svojich kůru
Korunu svou s hrází
V moře siné hází.
„Jeden jen jest Pánem
Nade světa lánem.
Chvalme všickni Boha,
Jak kdo každý moha.“