Jeremiji, proroku ty Páně,
Jenžto sedě druhdy na rumu,
Usedavou pěje zádumu
Ulevoval's srdce svého ráně!
Sejdi malou chvíli s nebes báně,
V rozjímání postaň na chlumu,
Viz, jak lid dav výhost rozumu
Počíná si jako divá káně.
Ale nechoď! Jalo by tě hoře,
Rána tvá by obolela z nova,
Strázeň tvá by prohlubla jak moře.
Ostaniž tam v komnatě všech slastí,
A mně jenom zapůjč svého slova,
Abych hlasně plakal nade vlastí.