Jaká touha ve světicích plála,
Ježto církev ctí co svaté panny!
Hruď jich byla schránou nebes manny,
Lyra srdce pořád sladce hrála.
Ku pochotěm byly jako skála,
Beseda jich byla s nebešťany,
A Bůh sám byl choť jich milovaný,
Duše jejich – nebes brána stálá.
Žily tuto jako v Božím ráji,
Kvetly ctnostmi jako kvítí v máji,
Spočívaly mezi lílijemi.
Zde již plouly nebes rozkošemi,
Vzdychotaly po Bohu, svém jmění,
Až je choť vzal k sobě v políbení.