Matka příroda se v rakev kloní,
Smutná lípa lupení své roní,
A je za daň stele vůkol po ní.
O přírody pomíjivé kráse
Tajný vzdychot vůkol rozlíhá se,
Jak když želí mátě v smutné řáse.
A ten vzdychot tamto k dušem vniká,
Kdež jich obor hořem hlasně vzlyká,
An je hlodá strázeň převeliká.
A co duše ony čijí na to,
Zda jich srdce též je hořem vzňato?
Ty se těší, těší přebohato.
Sestry milé, radujme se v Pánu,
Vzejde světlo pro tu naši schránu,
Pán otevře nám svých nebes bránu.
Slyšte, jak se člověk za nás modlí,
Všickni se v tom v lásce pro nás shodli.
O ty hlase blahý, prodli, prodli!
A tu ticho vládne po vůkolí,
Pozorují všecky na hlaholy,
Jenž z pozemských vnikají sem polí.
Jsou to žalmy, jež lid zbožný pěje,
An dle posvátného obyčeje
Dušiček památku mile děje.
Duše slyší, a teď pléší z hlasna,
Že již přijde pro ně doba spasná,
An již vzchází nyní záře jasná.
V očistcovém aj již kraji svítá,
Pán jim milost z prosby lidí skýtá –
S olivou k nim anděl s nebe slítá.
Poďte duše, již jest dost těch strastí,
Poďte duše do nebeské vlasti,
Modlitba vám zděla věčné slasti.
Dí ta slova anděl po nebesku
V nadhvězdovém celý tona blesku,
A je vábí na blaženou stezku.
Nebes brána se jim odevírá,
Obor duší v ni se poubírá,
An zní píseň nebešťanů čírá.