Dome milý! hruď má pro tě jásá;
V tobě sídlí přemilostná paní,
Andělův zbor chodí zírat na ní,
Krása její vše je divem žásá.
Avšak není tělesná to krása,
Jížto nice andělé se klaní;
Vděkové jsou ducha nevídaní,
A zrak její věčnou spásu hlásá.
Od ní seraf můž se učiť modliť.
Když ji vidím, z duše té se stydím,
Knězem jsi ty? Kdež tvá zbožnost? si dím.
Světice, o rač tu déle prodliť!
Dokad tu jsi, nebe se k nám níží,
Když odejdeš, kdož je tehdy sblíží?