Zuří zima třeskutá, Divoce se vichor vztěká, Běda! zlost ta překrutá Padne-li kde na člověka!
By byl ohněm přioděn, Bude na smrt sprovoděn. Ai! tam v sněhu na ledě Dvakrát dvadcet mládců sedí,
Jich v té smutné besedě Kopa strážců krutých hledí. Tělo sbité od vraha Svlečeno jest do naha.
Ach mláď tato přechudá! Jak jí krutá chvěje zíma! Zlý zpěv se jim přehudá, Život se jim ze žil tkýmá.
Bože proč jim v bolesti Moc tvá zbytí neklestí? Leč tam podlé jezera Lázně hřejí milodyché;
Uchystala nevěra K útrpnosti je tam liché. Ďábla zlostnost protřelá Oblekla se v anděla.
Chodí biřic v okole, Lichotivá mluví slova: Nač vám hynout v rozbole? V lázni se vám spása chová;
Kdo se Christa odpoví, Má ráj v lázni hotový. Ale hrdin těchto zbor Nástrahám těm nepodlíhá,
Otrapám všem na úkor V mysli výš a výš se zdvíhá; Čím mráz prouze dorývá, Tím víc víra zahřívá.
Skřípoty-li zubů jdou Od úst jejich zimou siných? Ó to žalmy svaté jsou Vyšlé z hrudí přehrdinných:
Jest nás, pane, čtyrydcet, Dej všem spolu v nebi dlet. Viz tam s nebe andělé! Vítězné jak nesou věnce!
Letí věnčit na čele Ony svaté vyvolence. Třidcet devět však jich jest; Kdež ten jeden má svou čest?
Ten, ach duše ubohá, Zastysknul si v tuhé muce, Zapomenul na Boha, Ve vrahovy dal se ruce.
Anděl jeho zakvílil, Bůh se mu pryč odchýlil. Ale strážce bedlivý, Jemuž bylo svaté střehnouť,
Cítí pro ty pro divy V sobě oheň víry žehnouť. A se v svatém veselí K svatým oněm přivtělí.
Ai i jemu k oslavě Věnec s nebes výše kyne, A v zlé zimy zádavě Duše jeho v slasti plyne.
Vně mráz, zima, oznoba, Vnitř všech rájů zásoba. Takto Pán v své dobrotě Prosby hrdin oněch slyšel,
Za ušlého v lopotě Jiný k zboru jejich přišel, A tak jenž byl oželen, Počet mučnů docelen.
Cookies on Poetry Cove