Což mé srdce, což tak prudko bije,
Když se někde krása zamihne!
Nitro sotva nésti postihne
Nával tužeb, jenž se do mne lije.
Duše celá tehdy v kráse žije,
Život v pouhý cit se rozjihne;
Avšak dolů k zemi netihne,
Než se v slastech nebes celý kryje.
Co chce tato nevýslovná touha?
Má-li základ podstatnější v hloubi,
Či jest předc jen rozkošivosť pouhá?
Touha ta nás s nebem blíže snoubí;
Nitro jí dřív s sebe neodloží,
Až se utkví ve prakráse Boží.