Brzo-li již ten můj národ zbude
Bujnosti té svojí úporné,
A té baživosti úmorné,
Z nichž se jemu pochod k hrobu hude?
Pořád o to nitro jeho chudé
Usilují vášně vichorné,
Jenž ho vedrou v jámy přívorné,
Z nichž se nikdy k světlu nevybude.
A jak ještě zaměřuješ dlouho
Ty můj lide, ty má věčná touho,
V porobě té samovolné žíti?
Leč on ještě nočních stínů lakví,
Ač již krásně počalo se dníti;
Za hrad slávy dobývá si rakví.