Aj kaplička milá na onom jak kopci se leskne,
Jak hlídá v zbožném úvalu s výše klidu!
Pojď druhu můj, pohovíme si tam pod prochlady stínův,
Jež květné v sladkém šeptotu lípy mecí.
Jest tam Panna drahá, božské má v náruči dítě,
Usmívá se a zdá nám se lahodně kynouť.
Tož se vydáme na pouť; než dříve jsme růže utrhli,
A z nich kytku jsme v dar Matce přinesli Boží.
Půvab nás tu ovál, láskou nás objala Mátě,
A z božského na nás dítěte vála milost.
Kdož tu opíše blahost, jakovou jsme pocítili v ňádru,
Sladce uhostilo nám v ňádru se všecko nebe.
Tak jsme odešli blazí. Blankyt se na obloze modral,
K souhlasu s námi celé v úsměvu plálo nebe!