Tuhle stojím a čekám, až měsíc mi vyjde,
An zavřel již den k smutku mi světla vrata.
Noc tu o zem jako o spící klade závoj o dítě,
A v rose pláč tajný co vdova slunka roní.
Svět vůkol se tají, kvítí oči líně zavírá,
A v chrastí šplouná své k nebi prosby potok.
V niv krytbách již hnízdo hledá spustiv se skřivánek,
An brouček svitavý v růži kolébku našel.
Výše a výše pořád vyvstává množstvo odevšad
Stínův a vráží jak tlupa na mne vrahů.
Ó vstaň světlo milé a zapuď nepřátely tyhle
A sjednej souzvuk v přírodě k tužbě mojí.
Aj temný zarudá blankyt v zábřesku lahodném,
A v skvoucím jak král béře se lůna voze.
Ó vítej mé světlo milé; přítelkyně tužby
Mé vítej! Příchod tvůj moje tesky plaší.
Tvou září stříberný šat na se tvorstvo přijímá
A sladká jak hlas stříbra roní se rosa.
Hvězdy co růže bledé se dvoří nice tobě na poctu,
A z modrých vroucné pozdravy šlou ti jezer.
Zmiznul strach stínův, úsměv prostřel se okolně,
A v lupeních vzchvívá slastmi všaký se šelest.
Ó preč strasti se ber! preč, preč myšlénky se berte
Neblažené, dejtež místo blahosti čiré!
Jak hvězdný tam lúnu obor přátelsky přijímá!
Jak svou stříbernou loďku blahostně veze!
Ó nechť loď tak mého žití do přístavu svého
Dojde a nechť vítá v slasti mě přátel obor.