Od lidské se vzdálil od veleby,
Kdo se k plesu má neb ku pláči,
Právě jak se nebe obláčí,
Ku přírodě chodě na pochleby.
Kdo v tom hodláš rovnati se nebi,
Nečiň, jak když v divém chomáči
Černá bouř se po něm roztáčí,
A blesk siká zlobně v zemské žleby.
Aniž bývej jako lehké mraky,
Jenžto škádlí patřitele zraky
Prázně nebes prosahujíc dláhu.
Ty zříť v sobě dávej nebes bláhu,
Podob nebe, když se směje z modra,
Ať jest z tebe každá duše bodra.