Když člověka Bůh světem slal,
Tři milenky mu na pout dal,
By po života pustině
Ho střáhly jako bohyně.
Ta jedna byla přemilá,
Vše sličnost se v ní tělila,
A byla celá jeden vděk,
Stan věčný vzal v ní mladý věk.
Ta druhá byla vznešená,
Šla záře od ní plamenná,
Kde stoupila, tam vedla řád,
Jí každý vděčil milerád.
V té třetí pak vděk od obou
Se spojil milou spůsobou,
Hruď každá pro ni plésala,
Šla o ní jedna pochvala.
Zda tobě trojlist onen znám?
I vzdělej všem třem úcty chrám,
A konej jim tam v obět čest,
Toť krása, pravda, cnota jest.