Potok, jenžto jezerem se plavil,
K jezeru kdys ve své pýše pravil:
Proč svou hloubku neostavíš temnou
A se celé nedáš na pouť se mnou?
Ó dej předce prosbami se hnouti,
Přej svým dcerám ustrojiť se k pouti.
Jezero tu dělo ku potoku:
Putuj světem mládče v rychlém kroku.
Já tu volím ve svém ostať bytu,
A chci zářiť leskem od blankytu.
I já s hor jsem do koryta sploula,
A má mátě byla horská mhoula.
Prošla jsem já stráně, skály, bradla,
Nemálo dcer zloba jich mně skradla.
Teď jsem ráda, že je chovám v lůně,
A že zdobím ulitami tůně.
Tudy tekou zevšad ke mně řeky,
A se pojí se mnou na vše věky.
I ty ostaň tuto mile s námi,
Ať tvá vzdora zle tě neomámí.
Leč ten potok vzdorně odpověděl,
A jen pořád na dálejšek hleděl.
Jezero mu přálo štěstí k tomu
A své dcery povolalo domů.
Slyšel člověk o tom o pochodu,
Zřel v té řeči obraz o národu.
V národě si nejsou všickni rovni,
Ti jsou mocni, ti jsou v silách skrovni.
Onen v bouři, ten rád žije v míru,
Ten ráz chodců, ten má bohatýrů.
Buďme všickni dle sil svojich plodni,
Takto budem při různostech shodni.