Přišla země k nebeskému trůnu, Nesla žalost v rozboleném lůnu. Postávala mdlobou v každém kroku, Vyhlídalo hoře v každém oku.
Proč jsi, Bože, děti moje zmařil? Nadarmo-li jsi mne jimi dařil? V Egyptě jsem matorný lid měla, Tisíc let se sláva jejich skvěla.
Tys je zničil v ony dávné doby, Nezůstaly po nich leda hroby. Putuje k nim posud hejno hostů, Diví se jich podivnému skvostu.
A když pošel ten lid ve svém smutku, Vyvedla jsem národ divných skutků. Co se koli jemu namanulo, Čirou krásou všecko zaplanulo.
Kámen mluvil, krása ploula v kovu, Dřevo pělo, život vzrostal z rovu. I lid tento, člověčenstva chloubu, V nekonečnou uvedl jsi zhoubu.
Zrodila jsem na to národ jiný, Jenž byl divem pro veliké činy. Celý svět se jemu nice kořil, A tys palác slávy jeho zbořil.
Chtěla ještě hořekovať dále, Však řeč vyšla od věčného krále: Ustaň, dcero, ustaň v marném žele, Uhlaď vrásky na mračivém čele.
Děti tvoje nehynuly jinou Leč svých vlastních nepravostí vinou. Krutě lid můj od národu Nýlu Pošlahován k robotnému dílu,
Nářek jeho vstoupil k nebes městu, Neměl-liž jsem sahať k jejich trestu? Řecký lid se oddal službě krásy, Leč jí užil na záhubu spásy.
V sličná roucha i zlé skutky odíl, V zdobených se nepravostech brodil. A Řím? Nebyla též jeho sláva, Pošlapávať všeho lidstva práva?
Zem to slyšíc zanechala vzdoru, Před trůn Boží klekla na pokoru. A hlas slyšán od nebeských duchů, Zpívali jej zemi na odtuchu:
Prozpěvujte Bohu píseň slávy, Soudy jeho veškery jsou právy.
Cookies on Poetry Cove