Jak jest krásen obraz ten!
Rájský nad ním vzchází den,
Prasvětové vesny slast
Nalezá v něm novou vlast.
Přemilostná jest to tvář,
Nebeská z ní line zář,
Oči ty – dvě dennice
Z blankytové kvítnice.
A jen pohleď na čelo!
Nebe se v něm rozskvělo,
Moudrost na něm vzala stan,
Jíž se koří nebešťan.
Všecko na ní v souhlasu
Splývá v sličnou okrasu,
Z pletě, jenž ji odívá,
Sladká vůně zavívá.
Zdá se, že ret odmyká,
A že mluviť podniká.
Ta, jenž jí jde z ústou, řeč
Čírá jestiť medoteč.
Ó kdož vypíše ten vděk?
K úctě nutí samoděk.
Rozkochán k těm pravnadám
Já též nice upadám.